Children of Uganda

EN

CZ

SK

Február, marec, apríl

Ďalšie mesiace – február, marec, apríl – sa niesli v znamení príprav : očkovanie, zháňanie sponzorov, vyrábanie emailových letáčikov apod. Ja som dostala ďalšiu lekciu o africkej mentalite. Začala som hojne využívať od otca Alfreda získaný kontakt priamo na koordinátora nemocnice HICH, otca Bonaventuru. Začala prebiehať intenzívna emailová komunikácia, hlavne moje naliehavé žiadosti o zaslanie pozývacích dopisov, na ktoré mi otec Bonaventura rovnako intenzívne odpisoval, že „už to bude“, „už to pošlem, len ešte ich musím naskenovať“, a typické „just give me a couple of days, Veronika“ apod. Po každom takomto emaily som na chvíľu premohla moju silnú stránku netrpezlivosť, zaťala zuby a poslušne čakala. Čakanie... to mi nejde. Vydržala som to vždy tak týždeň a nasledoval ďalší naliehavý email, kde som zúfalo prosila : „Please, send me the invitation letters. We need them. We can’t start things here without them.“
Nakoniec hurá : po 2 mesiacoch dorazili do mojej emailovej schránky. Spätne som sa dozvedela, že to urýchlil otec Alfredo. Tak som mohla rozbehnúť veľkú akciu – oslovovanie firiem.
Apríl sa niesol v znamení stretnutí s ľuďmi, ktorý pobývali v Afrike. Dali nám užitočné rady a tipy. A jednaním s rádiom Proglas o nahrávaní programu o našich prípravách na misiu. To sa nakoniec uskutočnilo 30.4. V Místku u sestier boromejok s pánom Antonínom Žolnerčíkom. Všetci sme boli nervózni, ale nakoniec sme sa ešte aj nasmiali na rôznych hláškach. Takže dobré.

13. 1. 2010 Praha

13.1.2010 Stretnutie s matkou Bohuslavou v Prahe. Tu sme sa konečne stretli všetci 4 pohromade. Náš tým, ako môžeme hrdo prehlásiť, má 4 členov.
S matkou sme sa dohodli, že boromejky nás budú oficiálne zaštiťovať, ale všetky veci si budeme zariaďovať sami. Takisto sme sa dohodli o financiách a sponzorských daroch, na aký účet môžu byť posielané.
Ja som ako správny šéf dala príkaz mojim drahým spolupracovníkom, aby sa začali očkovať a rozdelila som ďalšie úlohy- kto čo zaistí.

7. – 12.1.2010 Taliansko

7. – 12.1.2010 Dlho očakávané stretnutie s o. Alfredom v Taliansku. Doleteli sme tam 3 – Janek, s. Vincenta a ja (Veronika). Stretnutie s Alfredom nakoniec nebolo priamo v Ríme, ale v Umbrii – nádhernom kraji, kam nás o. Alfredo pozval a pripravil nám skvelý program. Takže sme prejazdili Umbriu skrz-naskrz – Assisi, Norciu, Preci a iné malebné mestečká. Konečne sme spoznali o. Alfreda – je to úžasný človek, veľký sympaťák, večne sa usmievajúci a dobre naladený. O. Alfred bol nadšený, že sa v ČR našli dobrovoľníci pre Mbararu a svoje nadšenie neskrýval. Vôbec nezosmiešňoval našu neustálu snahu všetko vedieť dopredu, práve naopak. Čakala som typicky africkú odpoveď typu „ veď uvidíte, keď tam budete“, ale on ma prekvapil, že sa nám všetko snažil dopodrobna vysvetliť, a čo najpresnejšie odpovedať na naše otázky. Bol veľmi srdečný a sľúbil nám pomoc pri zariaďovaní vecí.
Niektorí pocítili, čo je to jazyková bariéra, však Janku ?
Ale predsa sme len dostali lekciu o africkej mentalite. Každý deň sme sa pýtali- „Alfredo, čo bude zajtra ? Kam pôjdeme ? Aký máme plán ?“ Smial sa a povedal, že pre nich, Afričanov, dnes je dnes a zajtra je zajtra a že oni nerozmýšľajú o tom, čo bude zajtra. (No niekedy by mohli.) My sme sa bránili, že my sme Európania, my potrebujeme plánovať veci dopredu.
Ďalšia lekcia bola o inkulturácii. Janek by mohol napísať o svojom šoku, ktorý zažil, keď sa na neho na nádraží v Spolete vrhol Talian s roztvorenou náručou a srdečným úsmevom. To bol Giuliano, taliansky priateľ otca Alfreda, prišiel nás vyzdvihnúť od vlaku. Ja som bola Alfredom zase poučená, že v Ugande je vrcholne nezdvorilé odmietať ponúkané jedlo, aj keď ste už úplne plný. O. Alfredo mi ale vysvetlil trik, ktorý môžem uplatniť v Ugande- keď je človek už plný a stále mu ponúkajú nejaké jedlo, treba ho prijať a podeliť sa oň s ďalšími. Tak to si zapamätám.
S o. Alfredom sme prebrali aj ubytovanie v Mbarare, sľúbil nám pomoc pri hľadaní niečoho lacnejšieho než 13 USD, čo je pre nás fakt neúnosné.
O. Alfred nám tiež radil nájsť si ako záštitu nejakú oficiálnu organizáciu, tak sme sa zhodli na boromejkách. S. Vincenta oslovila matku generální, s. Bohuslavu, ktorá súhlasila a dohodli sme si stretnutie.

12.12.2009 Brno

12.12.2009 Setkání v Brně. Každý z nás je z jiného koutku ČR, proto jsme si jako další místo setkání určili Brno, přibližně stejně vzdálené pro každého z nás. Karolína nemohla dorazit, setkali jsme se ale konečně s Ester z Prahy a taky ještě další zájemkyní, která se ale nakonec myšlenky vzdala. Haha, rozumná žena.
Bavili jsme se už konkrétněji – co vše potřebujeme zařídit, kdy kupovat letenky, co a kdy začít očkovat, jaké budou přibližné náklady. Mezitím jsem už měla nějaké zprávy z Ugandy – byla jsem v kontaktu s koordinátorem amerických dobrovolníků , panem Lane Freestone, který mně informoval o možnostech ubytování. Navrhl mi ubytování v Montfort House, kde bydlí američtí dobrovolníci, za cenu 13 USD na den za ubytování a jídlo. To se nám zdá na Ugandu rozhodně moc.

21.11.2009 Místek

21. 11. 2009 Setkání nás dobrovolníků v Místku u sester boromejek. Střetli jsme se tady tři – Veronika, Karolína a Janek. Trochu jsme se seznámili a mluvili jsme, jak a proč jsme se rozhodli odejít na misii. Taky jsme si domluvili další setkání. Padol i návrh navštívit otce Alfreda v Římě.

Jak to všechno začlo...

Jsme skupina dobrovolníků, které oslovil příběh vzniku dětské nemocnice Holy Innocents Children´s Hospital v provincii Mbarara v Ugandě.
Nemocnice vznikla na základě myšlenky zachránit co nejvíce lidských životů co nejrychleji. Provincie Mbarara se nachází v oblasti výskytu malárie, na kterou tady umírá 17 tisíc lidí ročně, zejména dětí do věku 5 let (provincie Mbarara má 1,95 mil.obyvatel). Malárie je onemocnění, kterému lze předcházet a také ho léčit. Důležité je vzdělávat lidi, jak se mají chránit, správně diagnostikovat a léčit pacienty s onemocněním. Dalšími nemocemi nejvíce zastoupenými mezi dětmi v této oblasti jsou pneumonie (zápal plic), dyzenterie (infekční průjmové onemocnění) a různá jiná průjmová onemocnění.
V provincii Mbarara existují státní i privátní nemocnice, doposud však mezi nimi nebylo zařízení zaměřené na léčbu dětí. Proto vznikl projekt vybudovat dětskou nemocnici - Holy Innocents Children´s Hospital – Nemocnici sv. Neviňátek.
Tato nemocnice vznikla za podpory místního arcibiskupa – pana Paula Bakyengy, který je patronem projektu, a otce Bonaventure, který myšlenku rozšířil mezi lidmi v San Diegu v USA. Lidé v San Diegu se stali hlavními sponzory a vytvořili tým, který opakovaně vysílá do Ugandy dobrovolníky. Další tým vznikl v Belfastu v Irsku.
Projekt se šířil dále a k nám se dostal prostřednictvím otce Alfreda Tumwesigye, ugandského kněze studujícího v Římě, a sester boromejek, které otec Alfred i s panem arcibiskupem navštívili. Jejich přáním bylo vytvořit další tým z Česka. Důvodem je zejména pocit sounáležitosti vyplívající z podobných osudů Česka a Ugandy – v případě Ugandy koloniální nadvláda Velké Británie, v případě Česka bývalý komunistický režim.
Nemocnice byla slavnostně otevřena v létě 2009. Nyní je třeba vylepšit technické vybavení, vyřešit otázku pitné vody, hygienické zázemí, zásobování nemocnice a také vzdělávat personál - v otázkách hygieny, rozvržení práce, prevence onemocnění, diagnostiky a léčby.
Skupina dobrovolníků z České republiky má zatím 4 členy a na misii do této nemocnice odletí v červnu 2010 na 3-6 měsíců. Záštitu nad našim týmem převzala Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského se sídlem v Praze. Do našeho týmu patří Ester Benešová, zdravotní sestra, Ing. Jan Komínek, inženýr zemědělství, porodní asistentka Bc. Karolína Kundrátová a lékařka MUDr. Veronika Jakubčiaková. Jestli Vás tento projekt také zaujal a nějakým způsobem chcete pomoci, budeme rádi, když se spolu s námi budete podílet na této misii – ať už formou finanční podpory, šíření informací o projektu nebo případně i přímého zapojení se do projektu.