Setkání s Absolónem

Když jste v nějaké cizí zemi, získáváte spoustu zážitků a nových zkušeností. O Ugandě vám však můžu říct, že ač jste zde třeba jen dva týdny máte pocit, že je to snad již měsíc. Základním důvodem je fakt, že na každém kroku zažijete nejen něco nového, jiného, ale dostanete se i do situace, která vás může obohatit, posunout dál. Uvědomíte si, že vlastně to, že žijete a máte to co máte, nemusí být vždy takovou samozřejmou věcí, jak to mnohdy člověk bere.
Včera jsem se seznámila s devatenáctiletým Absolónem Kabise. Naše setkání zapříčinil John, ředitel Holy Innocents Children Hospital (HICH). Absolón umí nejen výborně anglicky, ale také je jeho mateřčinou místní jazyk – „ruinan koli“. Byl ochotný mi pomáhat s vyplňováním dotazníků k výzkumu, který zde musím provést. Při chvilce mi také řekl něco o sobě.
Právě dostudoval střední školu a rád by pokračoval ve studiu na univerzitě, kde by se věnoval ekonomice a obchodu. Pochází z Kampaly, v Mbaraře si u Johna přivydělává. Jeho otec byl na vysokém postu u ugandské policie do chvíle, kdy závist a touha po slávě předčila jeho spolupracovníky, a ti ho otrávili. Léky, které tehdy Absolónova matka u zesnulého otce nalezla, donesla do nemocnice k identifikaci. Jednalo se nejen o jed, ale také o léky s antiretrovirovým účinkem. Typ těchto léků se užívá při léčbě HIV pozitivních lidí. Absolónova matka do smrti svého manžela netušila, že se její muž léčí na AIDS. Nechala proto sobě i všem svým dětem udělat test. Zjistilo se, že je HIV pozitivní nejen ona sama, ale také dvě z jejích tří dětí. Nejstarší dcera z první manželství je negativní. O Absolónovi a jeho druhé starší sestře se to říct nedá. V Ugandě je mnohoženství běžnou věcí, a proto je taková rodinná pospolitost zcela normální. HIV negativní dcera se štítila své rodiny. Distancovala se, ale život je nevyspitatelný… Momentálně pracuje v centru pro HIV pozitivní lidi a svým blízkým pomáhá jak jen může.
Absolón je nejen velmi hodný a snaživý hoch, ale také chytrý a, troufám si říct, nadprůměrně inteligentní. Trpí ztrátou pigmentu, a proto má místy po těle světlejší barvu kůže. Je skromný. O svém životním příběhu píše knihu, rád by pomáhal lidem. Každý měsíc navštěvuje centrum pro HIV pozitivní, kde ho setkání lidí se stejným životním břemenem velmi posiluje.
Tak ráda bych mu pomohla, umožnila splnit všechny jeho sny a přání, které má v mysli. Studium je pro něj především peněžně náročné….pokud byste o někom věděli, či byste sami chtěli našemu novému příteli pomoci k lepším zítřkům, dejte vědět….
Loučil se mnou s faktem, že vlastně neví, jak dlouho tu ještě bude, jak dlouho bude moct žít, aniž by se u něj AIDS projevilo. Nedovolila jsem mu však v těchto řečích pokračovat, protože ani my, relativně zdraví, nikdy nevíme, kdy zaklepeme na nebeskou bránu…
Karolína

Príbeh Martina a Ignisia

28.6.2010 Dnes sme boli s Američanmi v základnej škole – Primary School of St.Aloysius, aby sme tu robili fyzikálne vyšetrenia u detí a malú edukáciu o nutrícii. Rozdelili sme sa na 2 skupiny . Jedna skupina sa bavila s deťmi o výžive, o tom čo jedia a ako často. Druhá skupina robila fyzikálne vyšetrenie a to dosť podrobné. Vyšetrovali sme prvákov, väčšinou to boli 7- ročné deti, ale niektoré i staršie- tie, ktoré začali do školy chodiť neskôr, pretože rodičia predtým nemali peniaze. Našli sme 2 chlapcov, ktorý nevyzerali dobre. Jeden z nich, Martin, vyzeral na ťažkú maláriu, zvracal, bol malátny a mal horúčku. Ten druhý, Ignisio, mal výrazne palpačne bolestivé bruško, ale aperitoneálne. Tak sme zorganizovali odvoz do nemocnice, odviezla nás riaditeľka školy, Betty, sprevádzala som ho ja a Karolína a triedna pani učiteľka Basekara. Vyšetrenie v nemocnici vypadalo asi tak, že sestrička im najprv zmerala teplotu, saturáciu a srdečnú frekvenciu a poslala ich za doktorom. Nič proti, ale doktor na nich ani poriadne nesiahol, ale aspoň sa opýtal na hlavné príznaky. Potom obidvoch poslal do laboratória na odber kapilárnej krvi na krvný náter na Plazmódiá. Martin mal plné pole Plazmódií, bol prijatý do nemocnice ako ťažká malária, má naordinovaný IV chinín. Ignisio mal Plazmódiá len na jeden +, doktor mu predpísal Coartem a poslal ho domov. V jeho prípade by to chcelo viac vyšetrení, tu ale na to nie sú prostriedky. Takže bude liečený ako miernejšia forma malárie. V lekárni sme mu vyzdvihli lieky, zaplatili sme to my s Karolínou z našich prostriedkov. Dokopy aj s vyšetrením to bolo 12500 UGX. Snažila som sa vysvetliť Ignisiovi ako má lieky brať, nerozumel dobre anglicky, takže lámane Runyankole a kreslením. Okrem toho sme sa s pomocou triednej učiteľky dozvedeli jeho príbeh. Už pri vyšetrení sme si všimli početné rany na tele- akoby po popáleninách, jedna veľká na hlave, ďalšie na chrbte. Tiež sme si všimli, že na pravej ruke má len 2 prsty – palec a ukazovák. Prsty mu údajne odhryzlo nejaké zviera, ale šikovne sa naučil písať ľavou rukou. S tými ranami po popáleninách to bolo dramatickejšie. Povedal nám, že keď mal 3 roky, nejakých 7 neznámych ľudí prišlo do ich domu a vyliali naňho a bratov kyselinu. Jeden z jeho starších bratov pritom zomrel, pravdepodobne tú kyselinu vdýchol. Ignisio to prežil, ale ostali mu po tele jazvy. Chudák chlapec. Asi jeho rodina mala s niekým konflikt, a oni sa pomstili na deťoch. Ignisio povedal, že má ešte jedného brata, s ktorých chodia do školy na bicykli, pretože bývajú ďaleko. Je to šťastie, že môže chodiť do školy. Šanca na vzdelanie je u týchto detí najdôležitejšia.
Dúfam, že Ignisiovi lieky pomôžu. A tiež dúfam, že sa Martin, ktorý bol prijatý do nemocnice, rýchlo vylieči. A toto sú len niektoré z príbehov. Čo všetko tieto deti prežili a prežívajú ! To si ani nedokážeme predstaviť. Rozmýšľame o tom, že keď odídu Američania, mohli by sme pokračovať vo vyšetrovaní detí v školách a s pomocou miestnych učiteľov pre rodičov pripraviť skupinku o výžive a o hygiene. Aspoň niečo. We will see.

Fotky z nemocnice

Zážitky na každém kroku…

Jezero Bunyonyi, jak krásný pohled. Tak nádherný kousek přírody ve srovnání s chudými a zaprášenými místy, kterých je v Ugandě tolik. Rákosí, vlnky na jezeru, vodní plocha, kterou lemuje rákosí a palmy. Tady není třeba mluvit, něco řešit, myslet a plánovat. Jen se dívat a vnímat Boží přítomnost, projevující se přírodní krásou.
Na prašné cestě u jezera mě chytly místní děti za ruce a odhodlaně mě vedly ukázat kousek své přírody, ve které žijí. Leader byl Bufukapis. Anglicky mluvil už moc pěkně – aby taky ne, chodí do 7. třídy a chce být elektrikář. V ruce nesl ošumtělý stoh papírů spojený kovovou sponkou na pérku a vysvětloval, že se to vše musí naučit do srpna. Ve škole ho totiž čekají zkoušky. Jeho studijní materiál byl jednoduchý a strohý. Většinou se jednalo o cvičení, v němž se doplňovaly věty. Vše bylo už vyplněné po dřívějším majiteli. Děti kolem nás pobíhaly, ukazovaly své příbytky a kozy, o které se musí starat a pást je. Domorodci nám mávali a vřele zdravili. Zanedlouho jsme se vrátili zpět na zaprášenou cestu, kde nás čekaly další děti. Věkové rozpětí bylo asi od tří do osmi let. Takřka každé mělo za úkol dopravit domů kanystr (kanystry) vody. Kromě pasení koz je to normální a přirozená povinnost místních dětí, ale není to tak jednoduché. Všimla jsem si, že stěží sedmileté děvče mělo za úkol vynést asi 20kilový kanystr, u kterého bych se zapotila i já. Samozřejmě že jsme jim pomohli. Pro děti to bylo velké pobavení, pro nás potěcha u srdce. Vím, odbočuji, ale momentální situace mi to nedá. Jak krásné zpěvy se ozývají z vedlejšího pokoje, kde snad sestra poslouchá večerní vysílání Rádia Maria. Jejich zpěvy jsou tak bohaté a zvučené. Všechny pokoje, celý dům je pokryt plechovou zvlněnou krytinou. Vše je vzdušné, a proto i zvuky ze sprch, toalet a všech pokojů slyší takřka všichni ubytovaní.
Děti nám cestou zpívaly, vyprávěly. Tak milé to od nich bylo. Při stoupání do prudkého kopce lesní pěšinkou jsem si nemohla nevšimnout Bufukapisových chodidel. Na mladého hubeného chlapce mi připadaly poměrně zbytněné, paty a chodidla téměř zrohovatělé. Není se čemu divit, boty neměl. Veškeré překážky v cestě – větve, kořeny, kameny a listy musel zdolávat naboso. Jeho kroky byly přesné, zodpovědné…jsou i naše životní kroky takové? Ač se musel soustředit na cestu, aby si nezpůsobil zranění, stíhal vnímat vše kolem. Během chůze po stezce do strmého kopce jsem se dala do řeči s mladou asi osmnáctiletou dívkou. Nesla dítě na zádech, to je zde zcela běžné, kočárek jsem tu prozatím neviděla ani jeden. Dítě mělo asi kolem jednoho roku. Bylo vidět, že čeká další. Nedalo mi to a má porodnická zvědavost vyhrála. Ptala jsem se jí na těhotenství, průběh porodu, ale její angličtina nebyla na dobré komunikativní úrovni. Dozvěděla jsem se jen, že čeká druhé dítě. Při prvním porodu, který probíhal v domácím prostředí, jí byla nablízku její matka. Po porodu neměla žádné obtíže, ale dítě onemocnělo malárií. Nyní je už v pořádku. Spolu se sestřenicí, která ji doprovázela, měly propíchnuté uši. Proti zarostení měly v dírkách vloženy kousíčky třísek. Nepředstavujte si naše krásně bílé párátka, byly to jednoduše třísky dřeva. S úsměvem si uvědomuji paradox s těmito dívkami a evropskými ženami, které často při nošení jiných náušnic než zlatých, mají problémy s ušními dírkami….
Děti vypadaly opravdu ošumtěle. Ač některé z nich měly riflové kraťasy či tričko známé z obchodů, bylo oblečení většinou nejen špinavé a zaprášené od všudypřítomné červené půdy, ale také roztrhané, děravé a některé dokonce už pomalu se rozpadající. Až možná na dvě, které měly žabky, byly děti naboso. Po dosažení kopce jsme se museli s dětmi rozloučit. Čekaly odměnu. Nu, co jiného než peníze. Ty však ani my, dobrovolníci, na rozdávání nemáme. Nedalo mi to a vytáhla jsem alespoň obrázky z pexesa. Bylo vidět, že jsou trošku zklamané….
Bunyonyi je snad jediné jezero v Ugandě, kde je dovolené se koupat. V ostatních jezerech byste mohli totiž snadno natrefit na Schystozomy. Ty se vám mohou nabourat a vniknout do organismu.
V Africe se nestmívá, v Africe se vždy hned zhasne… Prasata se volně pasou po bocích cest, krávy si to občas vykračují i napříč silnicí. U jedné ze zatáček bylo náhle pár chatrčí. Po zastavení se za námi rozběhly převážně dětí nesoucích na hlavách ošatky se zeleninou. Ve srovnání s jejich oblečením bylo vše, co nabízely, čisté, poctivě umyté a čerstvé… na děti tak ranného věku to bylo obtížné zaměstnání – uprostřed serpentin, kde nic není a občas projede auto, doufat, že zastaví a právě jeho zelenina/ovoce posádku osloví….
Jsou to další útržky ze zážitků z Ugandy, ale některé jednoduše napsat a vyjádřit slovy či zachytit fotoaparátem, kamerou, jednoduše nelze…ty člověku zůstanou ukotveny v srdci….na dlouho… navždy…
napsala karoli

Pár slov o nemocnici

Nemocnice Holy Innocent má 2 oddělení, s celkovým počtem 36 lůžek. O děti většinou pečují maminky, které jsou tady celé dny, vaří, perou pro děti, převlíkají postele apod. Většina z nich vypadá velmi mladě- sami jsou ještě děti. 70% dětí má malárii – většinou s komplikacemi, dále respirační infekce, průjmy – virové nebo bakteriální, z virových je nejčastější původce rotavirus jako u nás. Z léků používají : při febriliích paracetamol, při křečích diazepam- dokonca v dávce až 20mg !!! Z antimalarik používají při nekomplikovanémalárii Coartem. Malárii hodnotí podle počtu plasmodií na zorné pole – na křížky : +, ++, +++, ++++. Když má dítě plasmodia na 4+, a i když klinicky nevypadá špatně, přijmou jej do nemocnice. Těžká malárie se posuzuje dále podle množství komplikací – podle tíže anemie, jestli jsou přítomné známky poškození GIT, UGS, nebo cerebrální malárie. V těchto případech jako lék první volby používají parenterální chinin. Je nutné dbát na dávkování, protože při překročení dávky chinin často způsobuje hluchotu nebo slepotu. U cerebrální malárie není tak často vidět komplikace jako hluchota a slepota, následkem ale může být hemiparéza, nebo paraparéza. V dif.dg.cerebrální malarie a meningitidy nepoužívají vždy LP, většinou se řídí klinickým stavem – při meningitidě je koma hlubší, je přítomný meningismus, který u cerebrální malárie nebývá. Krevní transfuze dělají v případě, že je Hb pod 5g/dl, nebo v případě těžké malárie. Děti mívají často jako komplikaci malárie průjem, v případě, že je průjem s krví, nasazují ciprofloxacin v trvání 5 dnů. Z dalších antibiotik používají amoxicilin při respiračních infekcích, pak ještě gentamycin při těžkých infekcích nebo špatné odpovědi na léčbu.
Z laboratorních metod se tady rutinně dělá krevní nátěr na plasmodia- což je základ, pak ještě Hb, ani ne celý KO, mineralogram se taky nedělá, dělá se moč orientačně, dále mikroskopie likvoru, krevní skupiny. V případě potřeby další vyšetření dělají v státní nemocnici v Mbaraře. Kyslík sprovoznili američané jen teď, když přijeli, ještě je třeba zprovoznit rentgen, sono tady není. Na sono posílají děti do státní nemocnice. Co se mi líbí na lékařích je, že se věnují pacientům, vysvětlují maminkám všechno, mají na ně čas. Způsob práce vypadá bez nějakého řádu, poklidným tempem, ale zřejmě je to jejich systém. Nějak to tu všechno funguje, i když ne stoprocentně. Co tu fakt není oproti nám – je stres, vysoké pracovní obrátky a psychosomatickí pacienti !!!

Ako čas plynie v Ugande

Uganďania majú večne čas na všetko. Hlavne na ľudí. Nikdy nemajú problém zastaviť sa a prehodiť pár slov, opýtať sa ako sa máš a čo robíš, prípadne aj pomôcť, aj keď o to neprosíš. Napríklad Silvester. Sestra Grace, u ktorej bývame nás včera zoznámila so Silvestrom- majiteľom neďalekej farmy (4km od nášho miesta). Hlavne kvôli Honzovi, ktorý by u neho mohol pracovať. Silvester nás veľkoryso všetkých pozval na farmu, predtým ešte sme potrebovali ísť do mesta, tak sa sám ponúkol, že nás odvezie. Potrebovali sme si vybrať peniaze z bankomatu, aby sme mohli zaplatiť ubytovanie u Grace. Bankomat, kde sme zastavili nechcel zobrať naše kreditky, preto sme chodili od jedného bankomatu k druhému, skúšali v každom či to pôjde, ale neúspešne. Silvester bol veľmi ochotný a keď sme to už chceli vzdať aj aby sme ho nezdržovali, tak so smiechom nás povzbudzoval, že v meste sú ešte ďalšie bankomaty, že vyskúšame ešte ďalšia dva. Nakoniec fungoval bankomat v Barclays bank, to sme boli nadšení !!! Zobral všetky naše kreditky, aj našu spoločnú k misijnému účtu ! Potom nás Silvester zobral na farmu, všetko nám tam poukazovali , je to farma kde sa učia študenti , je tam asi 60 študentov, niektorí nás sprevádzali a ukazovali nám tam čo tam všetko pestujú a chovajú- fakt úžasná veľká ekofarma, zvlášť keď je teraz všetko, čo je "organic" veľmi populárne! Ďalej sa prejavila mentalita Uganďanov- že na jednej strane oni sa vyhýbajú rozhodnutiam a nás nútia do okamžitého rozhodnutia – hneď sa pýtali Honzu, či už zajtra príde pracovať. Pritom oni sami sa vyhýbajú zodpovednosti ako len môžu, stále majú čas. Sú to veľmi hrdí ľudia, napríklad s.Grace- tvrdí, že potrebuje peniaze na stavbu nemocnice, ktorú sestry naplánovali, a v nás vidí sponzorov, tak už hneď od nás vyžadovala, aby sme jej zaplatili za 6 mesiacov dopredu, ako veľký boss- že to budú peniaze za naše ubytovanie a stravu a pritom týmto budeme podporovať stavbu ich nemocnice. Proste nechcú nič zadarmo, ale vždy je to akože za niečo. Mám pocit, že od nás bielych všeobecne ani tak nechcú aby sme u nich pracovali, niečo ich naučili, chcú hlavne peniaze a veci si oni robia po svojom- svojim pomalým tempom. Ale zase pozitívne je, že v nemocnici, aj keď máme pocit, že sa tu len pletieme a zavadziame, nám povedali, že to vôbec nie je tak, že sú radi, že sme tu. Konečne nás tu v nemocnici prijali a hneď nás aj zapojili. Najprv sme sa zapojili s americkou skupinkou do vizity, rozoberali sme pacientov, čo bolo super, pretože som sa dozvedela veľa zaujímavých vecí o malárii, nežiadúcich účinkoch chinínu, dôsledkoch cerebrálnej malárie, o tom ako liečia, ako robia testy apod. Získali sme veľa ďalších kontaktov na množstvo ľudí, hlavne vďaka Mary – Írke, ktorá tu žije už vyše 20 rokov a rozbieha tu rôzne projekty. Zoznámili sme sa s ňou fakt Božím riadením, lebo prvý deň sme len tak sedeli na rozcestí, pozorovali a zdravili okoloidúcich a vtedy šla okolo Mary, hneď sa pristavila, že nás ešte nevidela a pozvala nás na návštevu. Tu každý každého pozná, ľudia žijú ako komunita, takže sme ju bez problémov našli. Vďaka nej sme sa dozvedeli o histórii nemocnice, ako to tu vlastne funguje a že nie sme jediní, ktorí nemali nič zariadené, keď prišli, ale museli si všetko zariaďovať sami. Spoznali sme množstvo domácich, ktorí sa podieľajú na rôznych projektoch, napríklad pána z programu podobného ako naša „Adopce na dálku“, teda sponzoring detí chodiacich do školy. Deti, ktoré chodia do školy sú fakt šťastné, pretože veľa detí také šťastie nemá, musia tvrdo pracovať, chodia ušpinené a na hlavách nosia až 20 litrové kanystre s vodou, ktoré som ja s problémami vôbec zdvihla zo zeme ! Deti sú všade, je ich množstvo ! Niektoré sú vysmiate, majú iskričky v očiach, niektoré majú neskutočne smutné hlboké oči. Sú nádejou Ugandy, ale sú veľmi zraniteľné a zneužiteľné. Deti Ugandy sú krásne.

AGANDI ! HOW ARE YOU ?

Keď ti povedia : Agándi, odpovedz : Endíyáhóó ! - mám sa fajn
Fotečky detí z Ugandy : deti v uniformách vracajúce sa zo škôl, dievčatko Nawasa, ktorá bola úplne nadšená, keď sme jej dali omalovanku, africky moslimovia v moslimskej stvrti.

Setkání s Uganďany

Karoli :

Píši večer s čelovkou pod moskytiérou. Jak krásná atmosféra na psaní spolu s ugandskou hudbou, kterou slyším v dáli. Že by večerní chvály sester? Dnešní den byl krásný. Návštěva nemocnice ve mně vzbudila smíšené pocity. Tak ráda bych pomohla lidem, dětem, jež jsou zasaženi malárií. Snad i má ruka pomůže k dílu, k záchraně či alespoň ke zlepšení zdravotního stavu místních obyvatel. Očima Evropana tolik strádají Afričané. Přesto z nich září radost a chuť žít. Je to i v nás z evropského kontinentu? Odpoledne bylo využito z rekognoskování terénu. Katedrála, kterou máme hned za rohem, byla otevřená. Jak krásná je to budova. Chvíli se z nás stali „japončíci“, řádně jsme si ji zdokumentovali, ale poté jsme vstoupili dovnitř. Právě zde byla příprava na svatbu. Pečlivě jsem pozorovala veškeré úkony těch, které v sobotu čeká velký den. Okolí budovy i komplex patřící arcibiskupství Mbarary a řeholním sestrám dobré rady jsem si důkladně prohlížela. Cítila jsem čerstvý vzduch místy se však mísící s prachem ze silnice. Rostliny a stromy jsou zde neskutečně krásné a s porovnáním s Českou republikou tolik rozdílné a pro mě fascinující. Kolem šesté hodiny večerní se ulice najedou zaplnila modrými, růžovými i zelenými uniformami. Děli se vracely ze škol domů. Většina z nich si nesla jídlonosič, některé měly aktovku – batoh, jiné však své školní pomůcky nesly jednoduše v černých igelitových pytlících, nám známých z odpadkových košů. Byly oblečeny v čistých stejnokrojích, obuv však všechny neměly. Šly jednoduše naboso. Po menším ostychu se za námi rozběhly. Nejspíš je upoutaly fotoaparáty, protože jde vidět, že se moc rády fotí. Své pózy mají už tak nacvičeny, že by snad překonaly i kdejakou věhlasnou fotomodelku. Nedalo mi to, vytáhla jsem kameru. Neznají ji však, a tak staly strnulé, protože myslely, že je fotografuji. Nechala jsem toho. Dívaly se a čekaly, co udělám. Pedagogická duše se ve mně probudila a já jim začala kontrolovat sešity. V jejich očích bylo vidět potěšení, že zrovna jejich sešit jsem vzala do ruky. Obsah byl strohý – krásně napsané krátké anglické věty - This is a cow. This is a cat spolu s obrázky. Po chvíli čapění jsem musela vstát. Jejich tlak a zájem o kontrolu sešitu by mě totiž snadno mohl shodit na zem. Jde vidět, že se ve škole snaží. Když pomyslím, jaké materiální zabezpečení mají děti u nás, je mi jich líto. Sešity afrických dětí by se totiž snadno mohly připodobnit k sešitům, jež mívali naši prarodiče – bleděmodré, z papírů složením podobným našemu pijáku. Přesto jsou šťastné, vděčné a pyšné, že chodí do školy. To se o našich dětech tak často a přesvědčivě říct nedá, nemyslíte?

Prve dojmy z Ugandy

Prvé dojmy z Ugandy
16.6.2010 Uganda je proste hrozná a krásna zároveň. Cestou z Entebbe do Mbarary sme videli biedu a chatrče, a zároveň nádhernú úrodnú zem. Deti…množstvo detí. A množstvo mladých ľudí. Krásnych Ľudí. Uganďania sú krásny. Nosia nádherné farebné šaty, žiarivé farby. Stále nechápem, ako je to možné, že nevybledli od slnka. A že uprostred tej špiny a prachu sú všetci tak čisto oblečení. A tie biele uniformy policajtov ! To tiež nechápem. Nechápem tu ešte veľa vecí. Ako to tu môže všetko fungovať, keď sa zdá, že nič nefunguje, že tu nie je žiadny systém. Okolo cesty do Mbarary, popri celej ceste ten stý obraz – hlinené chatrče, pomalované šialenými farbami a reklamami – hlavne telekomunikačnú sieť ZAIN šialenej krikľavej ružovej farby. Pred chatrčami množstvo krámov – dvere, gauče, kreslá…pred nimi sediaci ľudia. Ako to, že všetci sedia pred chatrčami v tieni, pozorujú okoloidúcich a kecajú, jednoducho nerobia nič. Na šnúrach a kriakoch rozvešané prádlo. Ženy, deti nesúce na hlavách 20 litrové kanistry s vodou, alebo iný náklad… Deti vracajúce sa zo škôl pešo, dlhé, dlhé kilometre. Všadeprítomné motorky, s 3-4 cestujúcimi sediacimi často na boku. Šialená premávka- množstvo motoriek, trúbiacich áut, bicyklov, chodcov !!! Červená suchá zem. Víriaci sa prach. Banánové plantáže. Nákladiaky vezúce zelené banány. Množstvo banánov. Žiadny starí ľudia a bezdomovci. Nekonečná zeleň… Uganda !!!

Viedeň-Káhira

Takže takto vypadáme pár hodin pred odletom. Všetkých moc zdravíme ! Ďakujeme za všetky pozdravy a priania. To be continued...
Prošli i řízky.
20.30 : sme v Káhire, kde sme už stihli vzbudit podozrenie, holt...europanky s modrými očami...

Odlet sa blíži

Áááá ! Letíme už za týždeň ! Presne 15.6. o 15,30 z Viedne, medzipristátie v Káhire, prílet do Entebbe 16. o 3,25 ráno. Mám cestovnú horúčku, okolo kufra sa mi hromadia kopy, ktoré sa doňho možno ani nevlezú. Uvidíme.