Na prašné cestě u jezera mě chytly místní děti za ruce a odhodlaně mě vedly ukázat kousek své přírody, ve které žijí. Leader byl Bufukapis. Anglicky mluvil už moc pěkně – aby taky ne, chodí do 7. třídy a chce být elektrikář. V ruce nesl ošumtělý stoh papírů spojený kovovou sponkou na pérku a vysvětloval, že se to vše musí naučit do srpna. Ve škole ho totiž čekají zkoušky. Jeho studijní materiál byl jednoduchý a strohý. Většinou se jednalo o cvičení, v němž se doplňovaly věty. Vše bylo už vyplněné po dřívějším majiteli. Děti kolem nás pobíhaly, ukazovaly své příbytky a kozy, o které se musí starat a pást je. Domorodci nám mávali a vřele zdravili. Zanedlouho jsme se vrátili zpět na zaprášenou cestu, kde nás čekaly další děti. Věkové rozpětí bylo asi od tří do osmi let. Takřka každé mělo za úkol dopravit domů kanystr (kanystry) vody. Kromě pasení koz je to normální a přirozená povinnost místních dětí, ale není to tak jednoduché. Všimla jsem si, že stěží sedmileté děvče mělo za úkol vynést asi 20kilový kanystr, u kterého bych se zapotila i já. Samozřejmě že jsme jim pomohli. Pro děti to bylo velké pobavení, pro nás potěcha u srdce. Vím, odbočuji, ale momentální situace mi to nedá. Jak krásné zpěvy se ozývají z vedlejšího pokoje, kde snad sestra poslouchá večerní vysílání Rádia Maria. Jejich zpěvy jsou tak bohaté a zvučené. Všechny pokoje, celý dům je pokryt plechovou zvlněnou krytinou. Vše je vzdušné, a proto i zvuky ze sprch, toalet a všech pokojů slyší takřka všichni ubytovaní.
Děti nám cestou zpívaly, vyprávěly. Tak milé to od nich bylo. Při stoupání do prudkého kopce lesní pěšinkou jsem si nemohla nevšimnout Bufukapisových chodidel. Na mladého hubeného chlapce mi připadaly poměrně zbytněné, paty a chodidla téměř zrohovatělé. Není se čemu divit, boty neměl. Veškeré překážky v cestě – větve, kořeny, kameny a listy musel zdolávat naboso. Jeho kroky byly přesné, zodpovědné…jsou i naše životní kroky takové? Ač se musel soustředit na cestu, aby si nezpůsobil zranění, stíhal vnímat vše kolem. Během chůze po stezce do strmého kopce jsem se dala do řeči s mladou asi osmnáctiletou dívkou. Nesla dítě na zádech, to je zde zcela běžné, kočárek jsem tu prozatím neviděla ani jeden. Dítě mělo asi kolem jednoho roku. Bylo vidět, že čeká další. Nedalo mi to a má porodnická zvědavost vyhrála. Ptala jsem se jí na těhotenství, průběh porodu, ale její angličtina nebyla na dobré komunikativní úrovni. Dozvěděla jsem se jen, že čeká druhé dítě. Při prvním porodu, který probíhal v domácím prostředí, jí byla nablízku její matka. Po porodu neměla žádné obtíže, ale dítě onemocnělo malárií. Nyní je už v pořádku. Spolu se sestřenicí, která ji doprovázela, měly propíchnuté uši. Proti zarostení měly v dírkách vloženy kousíčky třísek. Nepředstavujte si naše krásně bílé párátka, byly to jednoduše třísky dřeva. S úsměvem si uvědomuji paradox s těmito dívkami a evropskými ženami, které často při nošení jiných náušnic než zlatých, mají problémy s ušními dírkami….
Děti vypadaly opravdu ošumtěle. Ač některé z nich měly riflové kraťasy či tričko známé z obchodů, bylo oblečení většinou nejen špinavé a zaprášené od všudypřítomné červené půdy, ale také roztrhané, děravé a některé dokonce už pomalu se rozpadající. Až možná na dvě, které měly žabky, byly děti naboso. Po dosažení kopce jsme se museli s dětmi rozloučit. Čekaly odměnu. Nu, co jiného než peníze. Ty však ani my, dobrovolníci, na rozdávání nemáme. Nedalo mi to a vytáhla jsem alespoň obrázky z pexesa. Bylo vidět, že jsou trošku zklamané….
Bunyonyi je snad jediné jezero v Ugandě, kde je dovolené se koupat. V ostatních jezerech byste mohli totiž snadno natrefit na Schystozomy. Ty se vám mohou nabourat a vniknout do organismu.
V Africe se nestmívá, v Africe se vždy hned zhasne… Prasata se volně pasou po bocích cest, krávy si to občas vykračují i napříč silnicí. U jedné ze zatáček bylo náhle pár chatrčí. Po zastavení se za námi rozběhly převážně dětí nesoucích na hlavách ošatky se zeleninou. Ve srovnání s jejich oblečením bylo vše, co nabízely, čisté, poctivě umyté a čerstvé… na děti tak ranného věku to bylo obtížné zaměstnání – uprostřed serpentin, kde nic není a občas projede auto, doufat, že zastaví a právě jeho zelenina/ovoce posádku osloví….
Jsou to další útržky ze zážitků z Ugandy, ale některé jednoduše napsat a vyjádřit slovy či zachytit fotoaparátem, kamerou, jednoduše nelze…ty člověku zůstanou ukotveny v srdci….na dlouho… navždy…
napsala karoli
Žádné komentáře:
Okomentovat