Když jste v nějaké cizí zemi, získáváte spoustu zážitků a nových zkušeností. O Ugandě vám však můžu říct, že ač jste zde třeba jen dva týdny máte pocit, že je to snad již měsíc. Základním důvodem je fakt, že na každém kroku zažijete nejen něco nového, jiného, ale dostanete se i do situace, která vás může obohatit, posunout dál. Uvědomíte si, že vlastně to, že žijete a máte to co máte, nemusí být vždy takovou samozřejmou věcí, jak to mnohdy člověk bere.
Včera jsem se seznámila s devatenáctiletým Absolónem Kabise. Naše setkání zapříčinil John, ředitel Holy Innocents Children Hospital (HICH). Absolón umí nejen výborně anglicky, ale také je jeho mateřčinou místní jazyk – „ruinan koli“. Byl ochotný mi pomáhat s vyplňováním dotazníků k výzkumu, který zde musím provést. Při chvilce mi také řekl něco o sobě.
Právě dostudoval střední školu a rád by pokračoval ve studiu na univerzitě, kde by se věnoval ekonomice a obchodu. Pochází z Kampaly, v Mbaraře si u Johna přivydělává. Jeho otec byl na vysokém postu u ugandské policie do chvíle, kdy závist a touha po slávě předčila jeho spolupracovníky, a ti ho otrávili. Léky, které tehdy Absolónova matka u zesnulého otce nalezla, donesla do nemocnice k identifikaci. Jednalo se nejen o jed, ale také o léky s antiretrovirovým účinkem. Typ těchto léků se užívá při léčbě HIV pozitivních lidí. Absolónova matka do smrti svého manžela netušila, že se její muž léčí na AIDS. Nechala proto sobě i všem svým dětem udělat test. Zjistilo se, že je HIV pozitivní nejen ona sama, ale také dvě z jejích tří dětí. Nejstarší dcera z první manželství je negativní. O Absolónovi a jeho druhé starší sestře se to říct nedá. V Ugandě je mnohoženství běžnou věcí, a proto je taková rodinná pospolitost zcela normální. HIV negativní dcera se štítila své rodiny. Distancovala se, ale život je nevyspitatelný… Momentálně pracuje v centru pro HIV pozitivní lidi a svým blízkým pomáhá jak jen může.
Absolón je nejen velmi hodný a snaživý hoch, ale také chytrý a, troufám si říct, nadprůměrně inteligentní. Trpí ztrátou pigmentu, a proto má místy po těle světlejší barvu kůže. Je skromný. O svém životním příběhu píše knihu, rád by pomáhal lidem. Každý měsíc navštěvuje centrum pro HIV pozitivní, kde ho setkání lidí se stejným životním břemenem velmi posiluje.
Tak ráda bych mu pomohla, umožnila splnit všechny jeho sny a přání, které má v mysli. Studium je pro něj především peněžně náročné….pokud byste o někom věděli, či byste sami chtěli našemu novému příteli pomoci k lepším zítřkům, dejte vědět….
Loučil se mnou s faktem, že vlastně neví, jak dlouho tu ještě bude, jak dlouho bude moct žít, aniž by se u něj AIDS projevilo. Nedovolila jsem mu však v těchto řečích pokračovat, protože ani my, relativně zdraví, nikdy nevíme, kdy zaklepeme na nebeskou bránu…
Karolína
Žádné komentáře:
Okomentovat