Setkání s Uganďany

Karoli :

Píši večer s čelovkou pod moskytiérou. Jak krásná atmosféra na psaní spolu s ugandskou hudbou, kterou slyším v dáli. Že by večerní chvály sester? Dnešní den byl krásný. Návštěva nemocnice ve mně vzbudila smíšené pocity. Tak ráda bych pomohla lidem, dětem, jež jsou zasaženi malárií. Snad i má ruka pomůže k dílu, k záchraně či alespoň ke zlepšení zdravotního stavu místních obyvatel. Očima Evropana tolik strádají Afričané. Přesto z nich září radost a chuť žít. Je to i v nás z evropského kontinentu? Odpoledne bylo využito z rekognoskování terénu. Katedrála, kterou máme hned za rohem, byla otevřená. Jak krásná je to budova. Chvíli se z nás stali „japončíci“, řádně jsme si ji zdokumentovali, ale poté jsme vstoupili dovnitř. Právě zde byla příprava na svatbu. Pečlivě jsem pozorovala veškeré úkony těch, které v sobotu čeká velký den. Okolí budovy i komplex patřící arcibiskupství Mbarary a řeholním sestrám dobré rady jsem si důkladně prohlížela. Cítila jsem čerstvý vzduch místy se však mísící s prachem ze silnice. Rostliny a stromy jsou zde neskutečně krásné a s porovnáním s Českou republikou tolik rozdílné a pro mě fascinující. Kolem šesté hodiny večerní se ulice najedou zaplnila modrými, růžovými i zelenými uniformami. Děli se vracely ze škol domů. Většina z nich si nesla jídlonosič, některé měly aktovku – batoh, jiné však své školní pomůcky nesly jednoduše v černých igelitových pytlících, nám známých z odpadkových košů. Byly oblečeny v čistých stejnokrojích, obuv však všechny neměly. Šly jednoduše naboso. Po menším ostychu se za námi rozběhly. Nejspíš je upoutaly fotoaparáty, protože jde vidět, že se moc rády fotí. Své pózy mají už tak nacvičeny, že by snad překonaly i kdejakou věhlasnou fotomodelku. Nedalo mi to, vytáhla jsem kameru. Neznají ji však, a tak staly strnulé, protože myslely, že je fotografuji. Nechala jsem toho. Dívaly se a čekaly, co udělám. Pedagogická duše se ve mně probudila a já jim začala kontrolovat sešity. V jejich očích bylo vidět potěšení, že zrovna jejich sešit jsem vzala do ruky. Obsah byl strohý – krásně napsané krátké anglické věty - This is a cow. This is a cat spolu s obrázky. Po chvíli čapění jsem musela vstát. Jejich tlak a zájem o kontrolu sešitu by mě totiž snadno mohl shodit na zem. Jde vidět, že se ve škole snaží. Když pomyslím, jaké materiální zabezpečení mají děti u nás, je mi jich líto. Sešity afrických dětí by se totiž snadno mohly připodobnit k sešitům, jež mívali naši prarodiče – bleděmodré, z papírů složením podobným našemu pijáku. Přesto jsou šťastné, vděčné a pyšné, že chodí do školy. To se o našich dětech tak často a přesvědčivě říct nedá, nemyslíte?